Podkroví má své pevné místo i jako obytný prostor, který má své nedostatky i přednosti. Na rozdíl od klasických bytů ale většinou nabízí klidnější bydlení, a to především ve městech. Podkroví umístěné na několikapodlažním objektu v centru města může nabízet neopakovatelný výhled z ptačí perspektivy na okolní střechy nebo do ulic.
Úvod
Využívání podkrovních prostor není jen záležitostí minulého století, ale můžeme se s ním setkat již v období baroka. V této době vzniká specifický krov, který předpokládá využití podkrovních prostor. Po architektovi, který s tímto typem krovu pracoval velmi často, je nazván Mansardový [1].
K rozvoji využívání původních neobývaných podkroví pak dochází až na začátku minulého století, kdy nastává další stěhování lidí do měst za prací, a jsou proto hledány nové prostory k bydlení – při minimálních nákladech. Zároveň platí, že náklady na zřízení obytného podkroví jsou nižší, než je výstavba nových objektů.
Původní funkce střešního pláště, a to chránit před negativními vlivy klimatu – srážkami, větrem a slunečním zářením, je tak rozšířena o další požadavky na střešní plášť, které souvisejí s jeho využíváním k bydlení. Jedná se především o:
- tepelně–vlhkostní technické požadavky,
- zvýšené požadavky na požární bezpečnost,
- vzduchotěsnost.
Na skladbu střešního pláště tak mají především vliv:
- v té době platná legislativa (tepelně technické požadavky a požární bezpečnost),
- realizátor (kdo střešní plášť realizoval),
- dostupná materiálová základna.
Vývoj skladeb obytných podkroví je možné rozdělit do několika časových úseků, které se dají charakterizovat společenskými změnami. Vymezujícími milníky jsou vznik samostatného Československa a změny politických režimů, které přinesly velké změny nejen do stavebnictví.
Vývoj do roku 1918
Skladby v tomto období je možné charakterizovat jako jednoplášťové, případně v kontextu celého půdního prostoru jako dvouplášťové střechy. Jednoplášť (horní plášť) je většinou tvořen skládanou krytinou na latích. Spodní plášť je představován dřevěným stropem s vrstvou násypu a cihelnou dlažbou (tzv. půdovky). Tento spodní plášť tvoří zároveň hydroakumulační vrstvu pro hnaný déšť a sníh, který se dostává do půdního prostoru netěsnou střešní krytinou (obr. 2).
Vývoj mezi lety 1918 – 1945 (1948)
Z hlediska konstrukčního řešení pokračují v podkrovních prostorách skladby jednoplášťové, bez zateplení. Nicméně objevují se první tepelně technické požadavky na obvodový plášť [2]. Vzhledem k tomu, že obytná podkroví byla prováděna především u rodinných domů (obr. 3). Jednalo se o dvouplášťové skladby z běžně dostupných materiálů, většinou na bázi dřeva (obr. 4).
Vývoj mezi lety 1945 (1948) – 1990
V tomto období dochází k rozvoji budování obytných podkroví. Na trhu se objevují nové tepelně-izolační materiály na bázi dřeva, minerálních vláken a především pěnového polystyrenu. Nejčastěji používaným materiálem jsou ale dřevocementové desky z dřevěné vlny a cementu s obchodním názvem HERAKLIT. Jednalo se o desky, které se vyráběly tvářením a lisováním dřevěné vlny a portlandského cementu a vhodných přísad pro impregnaci dřevěné vlny [3].
Původní jednovrstvé desky byly později nahrazovány vícevrstvými, kde další vrstvu tvořil pěnový polystyren. Tyto desky měly obchodní název LIGNOPOR [3]. Pro podhledy jsou pak často používány dřevovláknité lisované desky – SOLOLIT. Vláknitých izolací byla v nabídce celá řada, ale prakticky se používaly jen rohože ze skleněných vláken, které „kousaly“.
Vlastní výstavba podkroví zůstávala v té době stále spíše výsadou menších objektů, jako bytové a rodinné domy (obr. 5). Budování těchto obytných podkroví je často prováděno svépomocí. Uvážíme-li omezený přístup k novým materiálům, vzniká celá řada modifikovaných variant skladeb střešních plášťů.
Tato situace dává možnost lidové tvořivosti, a to často bez ohledu na tepelně technické požadavky. Prostor mezi krokvemi tak byl vyplněn tím, co bylo právě dostupné, pokud zde vůbec nějaká tepelná izolace byla (obr. 6). V tomto období tak vznikají různé varianty možných skladeb (obr. 7).
Z konstrukčního hlediska se jedná o dvouplášťové a tříplášťové skladby. Objevují se zde vrstvy jako parozábrana a pojistná hydroizolace. Do těchto variant řešení zasahují změny v tepelně technických požadavcích v letech 1963 a 1977. Vývoj tepelně technických požadavků viz. tabulka č. 1.
Vývoj po roce 1990
Na trhu se objevuje opět velké množství nových materiálů. Jedná se o materiály pro suchou výstavbu – sádrokartonové desky, dále fólie lehkého typu na bázi polyolefínů, které se používají jako parozábrany, a pojistné hydroizolace. Tak jak je známe dnes. Bohužel se kvůli vysoké ceně tyto folie často nepoužívají. Pojistné hydroizolace tak již nemají difúzní odpor a stávají se difúzně otevřenými. Nahrazují asfaltové lepenky s nasákavými nosnými vložkami např. A330 H.
Před uplatňováním nových tepelně technických požadavků dle ČSN 73 0540-2 z let 1992 a 1994 se nejčastěji používají tříplášťové střechy (obr. 8).
Po zavedení těchto zvýšených požadavků v ČSN 73 0540-2 a především po roce 2002 (viz tab. 1) dochází k rozšíření dvouplášťových skladeb s tepelnou izolací na celou výšku krokví a s tepelnou izolací nad krokvemi. Tepelná izolace mezi krokvemi a pod krokvemi přestává být pomalu a jistě dostačující (obr. 9).
Datum vzniku: říjen 2015
Autor: Ing. Jan Plachý, PhD.
Poradenská a konzultační činnost v oboru střech a izolací
Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích
Literatura:
- Kadlecová A. a kol.: Mansardové střechy obytných podkroví, Brno: ERA 2008. ISBN 978-80-7366-113-7.
- Kutnar Z.: Přednášky ČVUT, fakulta architektury.
- Rochla a kol.: Stavební tabulky. SNTL Praha 1987.
- Plachý J.: Vlastní odborné posudky z let 2011 – 2015.
